Jistě všichni víme, co dokážou děti, když je vypustíme na zahradu.
Otrhají květy nejkrásnějších rhododendronů a azalek, aby z nich mohli uvařit polévku pro panenky, pošlapou čerstvě vysázené sazeničky aster, během pěti minut zbaví naší i sousedovu zahradu všech květů a pak ještě požádají o upletení věnečku do vlasů, při sklizni jahod největší plody rozšlapou, chemicky ošetřenou vodou z bazénu nám zalijí nejmilejší rostliny, sesbírají veškerý materiál, kterým jste měli ohraničeny záhony a postaví domeček pro mravence, jakékoliv nádoby (i z kuchyně) nanosí na nejnevhodnější místo a tam je začnou plnit rozmanitými věcmi (nejčastější je voda, bláto, listy keřů, poupata květin, hlemýždi). Hra končí v okamžiku, kdy jsou všechny nádoby plné a dítě si odchází hrát s něčím zajímavějším (naplněné nádoby zůstávají). A největší jejich vášní je sklizeň čehokoliv v různém stupni nezralosti. To jsou děti.
Ale tohle všechno jim musíme odpustit a radovat se z toho, že tam s námi jsou a třeba s námi zažijí něco neobyčejného. Nedávno jsem mluvila, teď s již dospělým synem mé kamarádky, která k nám na chalupu s dětmi často jezdila, a on se mne ptá: „Víš, jak jsme si na chalupě vždycky natrhali pažitku a celý víkend jsme nechtěli nic jiného, než chleba s pažitkou? Bylo tam fajn, pamatuješ?“ Jistě, že si pamatuji. Na ulámané květy jiřin, když zrovna hledal zapadlý badmintonový míček, i na prasklý stolitrový plastový sud na vodu, který položil na bok, vlezl dovnitř a skutálel se ze svahu. Na vyloupané hrachové lusky, které jsem nacházela doslova všude -na stole, na lavici, pod lavicí, do dvou metrů okolo koše, mezi příbory, na vaně, v posteli… Také na malý rozchodník, který se mi tolik líbil, než jej úplně rozdrtil petanqueovou koulí, protože se zrovna vehementně pokoušel vyšťouchnout kouli své sestry, na spálené listy letniček, které postříkal hadicí, krátce po poledni v rekordně nejteplejším dni července, na ulámané větve keřů, to když si zrovna na zahradě hrál na schovávanou. Vděčím mu ale i za nové zkušenosti, neboť do doby, než se poprvé, asi ve čtyřech letech, objevil u zapáleného krbu, jsem netušila, kolika nejrůznějšími předměty se dá oheň udržovat a že látkové rukavice jsou v pohodě, zatímco gumové, hozené na grilovací rošt, se připečou a jdou velmi špatně odstranit. A také, že trávník neroste, když se polije lampovým olejem.
Ale abych se vrátila k pažitce. Samozřejmě si pamatuji na kuchyňskou linku, sporák, stůl, podlahu, to vše poseté nasekanou schnoucí pažitkou. I na dvanáct až patnáct nožů upatlaných od másla. Ale to není vůbec podstatné. Nic proti všem těm skvělým dnům, které jsme mohli společně strávit. A nejdůležitější je, jak si to pamatuje on.
